Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 V n, Jan Benda

Kritická reflexe pohledu německých antifašistů na zpětné transporty - pokračování

Je to jedna z nejsmutnějších kapitol této celé tragédie. Lidé, kteří ještě několik málo dní předtím se souhlasem státních orgánů dobrovolně vykonávali službu obrany státu, byli jako cizinci bez předchozího přezkoušení odesláni zpět do pohraničí v masových transportech. Tak byli např. uprchlíci, kteří přijeli sběrným transportem ze severních Čech na Masarykovo nádraží, donuceni četnictvem zůstat ve vlaku a vlak byl odeslán zpět. Přitom se odehrávaly otřesné scény. Nějaký muž vyskočil s dítětem v náručí z rozjetého vlaku.“

Tato výpověď tak akcentuje údajný pomnichovský obrat v přístupu úřadů k uprchlíkům. Víme však již, že toto konstatování není úplně přesné, neboť migraci bylo bráněno již v září 1938. Novum byly masivnější zpětné transporty. Právě úřední rozhodnutí o nuceném návratu přivedlo řadu německých sociálních demokratů do rozpaků. Poslankyně DSAP Irene Kirpalová tak vzpomínala: „Nechtěla jsem věřit… Naše česká vláda nás vydává úhlavnímu nepříteli?“ I v jiném pohledu se objevila kritika vlády, pro niž se antifašisté měli stát obtížnou povinností. „Přišli jsme o vlast – Sudety, ke kterým jsme patřili životem, bojem, tradicí, prací a kde jsme se narodili, ke kterým jsme se cítili duševně připojeni, byly v rukou nepřítele na život a na smrt. Pro nové pány Československa jsme byli břímě.“

Pro předsedu DSAP Jaksche, který zveličováním obětí německých sociálních demokratů vyzískával politický kapitál pro záchrannou akci, byly transporty hanebnou odplatou hnutí odporu. „Je úplnou nepravdou, že masové deportace a individuální vyhoštění byly neodsouhlasenou akcí podřízených úředníků."

Němečtí sociální demokraté měli málo pochopení pro ekonomické problémy, do nichž se republika odstoupením pohraničí dostávala. Navíc panovala určitá obava, že v případě umožnění volného přístupu obyvatelstva do Československa (tzn. otevření hranic) by byla republika „zavalena“ uprchlíky. Těžko lze přijmout Jakschovu tezi, že kapitulantská vláda vydala antifašisty v celých vlacích gestapu, často ještě v uniformách RW. Sám přiznal, že mezi nuceně vrácenými nebyly osoby, které by v opozici vůči nacismu nějak vyčnívaly.

Podle Brügela němečtí demokraté chápali, že se Češi v pomnichovské době starali především o sebe. „Byť to bylo poznání jakkoli trpké.“ Jako nepochopitelné a bez jakéhokoliv smyslu považoval zpětné transporty německých demokratů. „Je jen slabou útěchou, že do těchto transportů byli zpočátku zahrnováni i Češi z pohraničních oblastí.“

Touto tezí zřetelně dokládal původní všeobecnost nařízení. Zpětné transporty německých bojovníků proti nacionálnímu socialismu a „aktivní účast“ na zavraždění Petera Forstera měly představovat z důvodu slabé informovanosti o těchto událostech v soudobé české společnosti „temnou kapitolu v historii českého národa“. Brügel kritizoval, že se o těchto událostech na české straně nepsalo a nebyly kritizovány. Navíc chyběly v soupisu „českých hanebností proti Němcům“, kterými se argumentovalo na německé straně při zmínce o nacistických zločinech na českém národě. Brügel si neuvědomoval, že „po Mnichovu“ vyvstávala jasná obava o osud „zbylého“ československého státu, vycházející ze zkušeností s postupem henleinovců na konci první republiky. Pochopitelně tento styl jednání neplatil pro německé antifašisty, ale v pomnichovské situaci se uvažovalo v delším časovém horizontu, tedy že jednou může přijít doba, kdy by správní, či jazykové požadavky vznesli. Některé činitele v tom utvrzovaly údajné požadavky uprchlíků na německé školy. Protože mnichovská dohoda měla vyřešit menšinový problém trvale, usilovalo se aplikací opčního práva o vytvoření národně homogenního státu. Tato myšlenka nemohla být uplatněna pro dobyvačné záměry Německa.

Na druhou stranu nedostatečně zohledňovaný prvek v reflexi zpětných transportů německými antifašisty tvoří ta skutečnost, že sami němečtí soc. demokraté a komunisté agitovali pro návrat do pohraničí mezi „svými soudruhy“. Poslanec Taub učinil 1. října 1938 nabídku vrchnímu radovi Zavřelovi, že „bude s pomocí funkcionářů své strany agitačně působit mezi uprchlíky, aby se vraceli zpět do svých domovů“. Nabídka se vzala na vědomí. Podle zprávy SD propagovala KSČ návrat všech komunistů, kteří nebyli bezprostředně ohroženi na životě, nebo nemuseli očekávat vysoké tresty, aby sudetoněmecké oblasti nebyly zbaveny veškerých antifašistů. Především však požadovala návrat do těch území, v nichž se očekával plebiscit. Do těchto krajů se měli vrátit dokonce i „exponovaní soudruzi“. Jednotliví uprchlí členové KSČ, kteří přicházeli v úvahu pro návrat do vlasti, byli vyhledáváni v utečeneckých táborech vedoucími funkcionáři KSČ, vzhledem k ilegální znovuvýstavbě komunistické strany v sudetoněmeckém území, zastávané v souvislosti s nařízením KSČ. Svědectví o tom podává i zpráva SoPaDe, která popisuje návrat nejmenovaného komunistického příslušníka z Prahy, kam předtím uprchl, do okupovaného pohraničí.

Obě cesty podnikl z nařízení stranického byra. "Stál na Wilsonově nádraží a byl na pokraji nervového zhroucení. Rty tohoto jistě tvrdého muže se třásly, jeho řeč byla dušená, jeho oči plné utrpení a děsu. Odjel zpět se svými lidmi, a to i přes moje opa- kovaná varování. Zlobil se na mě, že jsem ho chtěl zadržet a zviklat v jeho odhodlání. Ten muž byl úplně ztracený, neboť ho v práci zajali ordneři." Navíc řada německých antifašistů obdržela dopisy ze svých domovů, že se jim nic po návratu nestane. Jak se ukázalo, byla to jen vábnička gestapa k cestě do původních domovů. „Mnozí z Němců, kteří uprchli do vnitrozemí, dostali po obsazení Aše dopisy a telegramy, že se mají vrátit, a nic se jim nestane. V jednom dopise skrze smluvené znamení sdělil jeden muž svému synovi pravý opak. Zůstaň, kde jsi znělot toto zašifrované sdělení. Z toho vyplývá, že příslušníci uprchlíků byli donuceni napsat tyto dopisy a telegramy."

Z hlediska vzpomínek konkrétních účastníků byly nejobsáhleji reflektovány zpětné transporty ve zprávách SoPaDe. „V mojí domovské obci, potom co se stáhla policie a četnictvo a henleinovci ovládli ulici, jsem už nemohl zůstat. Odebral jsem se do Prahy a přihlásil se u stanice Červeného kříže. S ostatními uprchlíky jsem byl ubytován v malé vesnici u Prahy, kde jsem strávil několik dní a byl dobře zaopatřen.“ Dále již německý uprchlík zaznamenal detailně průběh zpětného transportu. Kvůli obsáhlému a zaujatému vylíčení je zde uveden v úplnosti. „Tři dny po mnichovské dohodě nás vzali na dráhu a byli jsme sběrným transportem odesláni zpět, bez jakéhokoliv vysvětlení o cíli transportu. Pokusil jsem se proto sestavit z transportu delegaci, která by vešla ve spojení s úřady a mohla opatřit zprávy. Šli jsme za vlakvedoucím a dotazovali se po cíli cesty. Ten nám ale nedal žádnou informaci a řekl jenom, že má příkaz jet s vlakem do Plzně. Potom, co jsme přijeli do Plzně, šli jsme k nádražnímu vojenskému veliteli, abychom získali přesnější informace. Bylo nám vysvětleno, že budeme odvezeni do české oblasti, která leží blízko německé hranice. (Tak hovořil i popis zpětných transportů z pera ZÚ – pozn. J. B.) Podali jsme jménem celého transportu protest a dosáhli jsme toho, podpořeni přibývajícím rozčilením účastníků transportu, že vlak dále nepokračoval v cestě. Místo toho jsme odjeli opět ve směru na Prahu. V malé stanici jsme zůstali stát celou noc. Rozčilení mezi uprchlíky a jejich nedůvěra mezitím tak stoupla, že se obávali, že vlak může být v noci, když všechno bylo ve vagónu, odtransportován. Aby se to znemožnilo, ubytovali jsme děti během noci v čekárně nádraží. Dalšího dne se nám dostalo prohlášení, že vlak odjede do uprchlického tábora severně od Prahy. Vlak se dal do pohybu a jel se čtyřmi zastaveními severním směrem. Když přišel večer, zjistil jsem, že se nacházíme už dost daleko v severních Čechách. Přišla noc, setmělo se a bylo obtížné zjistit, kde se nacházíme. Bylo mi ale nápadné, že na každém nádraží je silná četnická asistence a zabraňuje, aby lidé vystoupili. Byla nám opět dávána uklidňující prohlášení, že nejpozději v 10 hodin přijedeme do nového uprchlického tábora. Vlak by musel být veden oklikou, aby tak cesta trvala takovou dobu. Konečně jsme přijeli do nádraží, v jehož sousedství se najednou rozsvítily reflektory. Ihned se mi to zdálo nebezpečné. Svůj neklid jsem nijak nezdůrazňoval, abych nevyvolal paniku, vyšplhal jsem se

Konečně jsem našel nějakého úředníka, kterému jsem řekl, že jsem očividně přišel do špatného vlaku. Nastoupil jsem ve stanici A. a chtěl do Plzně. Ale jezdím teď v noci okolo a do Plzně jsem se nedostal. Jsem Čech a nemám s uprchlíky vůbec co do činění. Úředník se usmál, uvedl mě na nástupiště a poručil mi, abych nastoupil do stranou stojícího vlaku. Tam jsem našel vagóny plné spisů a jiného haraburdí. Potom jsem narazil na několik nádražních úředníků, kteří mi vysvětlili, že toto je poslední vlak, který ze stanice odjede. Reflektory, které jsem viděl, byly od německé armády, která měla za hodinu obsadit nádraží. Vlak odjel a uprchlický vlak zůstal stát na protilehlé koleji. Teď mi bylo jasné, že s námi byl proveden běžný klamný manévr. Nechtěli nám říci pravdu, aby se nás mohli lehčeji zbavit. Zjistil jsem, že v uprchlickém transportu byli také uniformovaní komunisté, kteří bojovali s henleinovci se zbraní v ruce. Také jinak bylo mezi nimi mnoho lidí, kteří z hlediska nacionálního socialismu se dopustili nejtěžší viny. Jeli do třetí říše zklamaní a oklamaní. Seděl jsem v zachraňujícím vlaku a nevěděl, jestli se mám radovat ze svojí záchrany nebo plakat nad osudem ostatních.“ Není jasné, o jaký přesně transport se jednalo. Z úředních dokumentů nevyplývá, že by bylo cílem státních orgánů „schválně“ vracet německé antifašisty do území, která by měla být vzápětí obsazena. Neubírá se tím vzpomínce na realitě, neboť demarkační čára byla pohyblivá, a pokud vlaky směřovaly k této čáře, což spisy dokládají, mohlo k této situaci dojít. V prvních říjnových dnech záleželo také na domovské příslušnosti. I podle toho se určovalo místo, kam byli uprchlíci transportováni. Někteří tak byli uchráněni návratu do obsazeného území, jak uvádí i jeden z informátorů SoPaDe. „Pan X. s rodinou byl přidělen transportu a byl před KV u pohyblivé hranice zadržen a transportován dále do Chomutova, protože nebyl z Chebska. V Chomutově mohl plány na jeho vyhoštění překazit útěkem.“

Jiná ze vzpomínek konkrétně popsala příjezd transportu ke „hranici“. Jasně uvádí, že ve vlaku cestovali Němci i Češi. Situace českých utečenců byla přece jenom o něco málo „snazší“. „V jiném případě zajel uprchlický transport až k okupační hranici. Tady zastavil v nějakém lese. Všichni uprchlíci museli vystoupit a český vlak se ihned vrátil zpět.

Uprchlíci tam stáli a brzy byli zajati německým vojskem. Utečenci byli prozkoušeni na místo, postavení, národnost, přičemž se každého ptali, zda je Čech nebo Němec. Údaje byly ihned zkontrolovány jazykovou zkouškou. Přitom se stávalo, že rodiny byly roztrženy, když byl muž Čech, žena Němka a obráceně. Čechy seskupili dohromady a hnali je podél kolejí zpátky do Československa. Němci byli přesunuti do provizorních sběrných táborů, které byly zřízeny pro uprchlíky na přechodových místech. Tady se přijímaly od všech osob krátké protokoly, přednášelo se jim několikrát o duchu nacionálního socialismu, bylo jim vyloženo, že není nutné utíkat a že Německo je jako „vyloučené syny chce opětovně přijmout.“ Potom konečně složili přísahu, že v budoucnu nepodniknou nic proti Německu a nacionálnímu socialismu, nasadili jim plechové hákové kříže a propustili je do jejich obcí.“Některým uprchlíkům se přes provedená bezpečnostní opatření podařilo z transportů uprchnout, což dokládá i svědectví Otto Seidla, sociálního demokrata z Kraslic, jenž emigroval později do Švédska. „Potom přišli četníci a dobrou němčinou nám vysvětlili, že na nádraží stojí zvláštní vlak, který nás odveze k jazykové hranici, kde se bude konat plebiscit. Tak my jsme poslušně nasedli do vlaku, ten jel pak přes Plzeň, a když se blížil k německé hranici, začali jsme tušit, že tady něco nehraje. Vlak jel do Chebu, a to bylo 2. nebo 3. října, kdy byl Cheb už obsazen Němci. Dojeli jsme do Stříbra a věděli jsme, že je to území, které má být obsazeno. Tak nás sedm nebo osm vyskočilo ven, nevěděli jsme, že venku stojí vojáci s bajonety, kteří měli lidem zabránit utéct.“ Nakonec zůstali pasivní. Nevystřeli a Seidlovi se podařilo uniknout. Za dvě hodiny bylo Stříbro obsazeno. Ti z jeho rodiny, co zůstali ve vlaku, pak měli těžký osud. Po příjezdu byl transport po skupinách rozdělen a řada lidí uvězněna. Seidlův bratr strávil dva roky v koncentračním táboře v Dachau, otec ve vězení ve Zwickau.

Na přepravu z Kladna do Chomutova vzpomínal Hans Krehan, který akcentoval především úřednický příslib cesty do uprchlického tábora. „Jenže přišla do vlaku armáda, československá armáda, aniž by cokoliv věděla, a poslala je zpět do Chomutova. Takže když se vlak rozjel, ženy začaly křičet a skákat ven… Nicméně je nastrkali zpět do vlaku a odvezli je zpět do Chomutova.“

Jenže Krehan neuvedl, že chomutovský transport dojel do Žatce, kde z něj po intervencích jak uprchlíků, tak armádních důstojníků mohli vystoupit členové Republikanische Wehr a vrátit se do Prahy. Ostatní uprchlíci byli vráceni do Chomutova.

Návratu do plebiscitního území, které bylo již obsazeno německým vojskem, se týkala vzpomínka Franze Heila. Přičemž reflektoval také zatýkání po příjezdu do Sudet. „Všichni uprchlíci, kteří byli ze severozápadního pohraničí, byli transportováni vlakem do Duchcova, kde se měl konat plebiscit a rozhodnut osud naší vlasti, jestli půjde domů do říše, či nikoliv. Když vlak v pozdním odpoledni přijel do Duchcova a my jsme vstoupili, viděli jsme, jak všude nízko létala říšskoněmecká letadla. Bylo jasné, že jsme v pasti. Během hodiny ti, kteří přijeli vlakem, putovali do koncentráků nebo v menším případě utíkali zpět do vnitrozemí.“ Němečtí antifašisté ve svých vzpomínkách detailně popisovali nucený návrat do pohraničí. Chybějící prvek v jejich výpovědích tvořila především absence agitačního podílu vlastních stranických funkcionářů na návratu do pohraničí a chybějící pochopení pro složitou ekonomickou situaci pomnichovského státu.

Propouštění přes demarkační čáru a další opatření v uprchlické otázce

Státní orgány mohly regulovat počet uprchlíků jak jejich vracením (vyhošťováním), tak i propouštěním přes demarkační čáru (od listopadového podepsání protokolu o hranicích přes státní hranici). Pokyny pro překročení demarkační čáry, která již byla po celé délce obsazena orgány SOS, četnictvem a finančními orgány, vydalo ministerstvo vnitra 14. října 1938. Bezpečnostní složky měly zabránit v přechodu do republiky těm osobám, které nemohly přesvědčivě prokázat, že utekly z obsazeného území z politických důvodů, a z nich pak zvláště těm, které by připadly na obtíž veřejnému zaopatření. Pokud imigranti nemohli zmíněné důvody doložit, mohli být transportováni k nejbližšímu policejnímu úřadu, kde mohlo být zahájeno jejich ověřování.

Zvláště druhá podmínka potom výrazně omezovala možnost vstupu do republiky, která se v podstatě otevírala pouze pro finančně zajištěné politicky exponované osoby.Specifikace těchto pokynů z 18. října 1938 uváděla, že přes demarkační čáru mají být vpuštěni jen vystěhovalci české národnosti. Ostatní měli být odkázáni, aby se vrátili do svého bydliště, a to až do vyřízení otázky opčního práva. Ministerská rada se 19. října 1938 usnesla, aby předešla „zneužití stížností na činnost židovské emigrace (mj. i z obsazeného území) různými živly k vyvolání nezákonných akcí“, na zásadě, aby ministerstvo vnitra postupovalo podle platných principů při vracení uprchlíků do obsazeného území s přípustností jen zcela ojedinělých výjimek, kde by skutečně šlo o ohrožení bezpečnosti života vracených osob. Rovněž se mělo působit na židovské organizace v ČSR, aby se podílely na omezení „výstřelků židovské emigrace“. Zmíněná opatření měla být realizována tak, aby nemohla být vykládána jako nařízení proti určité rase a nestala se překážkou obchodním a finančním jednáním v cizině. Formulace usnesení vůči židovským organizacím byla ovlivněna německými požadavky během návštěvy ministra zahraničí Chvalkovského v Berlíně13. a 14 října 1938.

Na konci října se uložilo okresním úřadům, aby se českým uprchlíkům z obsazeného území vycházelo všemožně vstříc a aby jejich ubytování, jakož i zajištění výživy byla věnována náležitá péče, tak aby nebyly důvody ke stížnostem. Nežádoucí utečenci měli být dále vraceni.

Národní listy přinesly 20. října 1938 zprávu o tom, že na poradě předsedů koaličních stran konané 19. října 1938 bylo usneseno navrhnout vládě, aby byly zřízeny zvláštní barákové tábory pro uprchlíky zejména německé národnosti a židy. Státní správa informaci záhy dementovala. Podle tiskové zprávy nebylo prozatím nutné budovat zvláštní tábory, neboť na mnoha místech plně vyhovovaly stávající budovy a prostory, které určily okresní úřady jako hromadné ubikace (Kolín, Beroun, Jabkenice, Ledeč n/S., Světlá n/S. Písek, Svatobořice). „Protože ubytování uprchlíků jest jen prozatímním opatřením, byly pro tábory a hromadná ubytování voleny vhodné rozsáhlejší prázdné objekty a prostory, které tomuto účelu plně vyhovují, a nebylo z úsporných důvodů přikročeno k budvání zvláštních barákových táborů.“

Na druhou stranu o koncentraci německých utečenců vzhledem k politické příslušnosti usilovala DSAP i KSČ. Zamýšlené soustředění se diskutovalo také na jednání subkomise pro uprchlíky. Jak tato myšlenka byla reálná, svědčí slova vrch. odb. rady Seidla, který prohlásil, že by se jednalo o dočasné řešení, jehož účelem „jest soustředění osob, které mají býti poslány zpět do obsazeného území.“ Nakonec se návrh nerealizoval a zachovalo se opatření v přesné úřední publikaci pro tisk.

Vraťme se k nařízením o propouštění přes demarkační čáru. Hlášení Zemského úřadu v Brně z 20. října 1938 dokládá, že vyhošťování židovského obyvatelstva z okupovaného pohraničí probíhalo už před tzv. křišťálovou nocí. „V poslední době byly vyhoštěny z okupovaného území osoby židovské národnosti příslušné do tohoto území a dopraveny na demarkační čáru. Osoby tyto nebyly a nebudou ve smyslu daných pokynů vpuštěny do území uvnitř demarkační čáry, poněvadž nebylo zjištěno, že by snad v obsazeném území byly ohrožovány na životě.“ 200 židovských uprchlíků tak zůstalo na demarkační čáře a utábořilo se na polích nedaleko Moravské Nové Vsi, Rajhradu a Moravského Krumlova. Červený kříž požadoval diplomatický zákrok, aby osobám příslušným do okupovaného území nebylo bráněno v pobytu a nebyly vykazovány, dokud nebyla vyřízena otázka jejich státní příslušnosti. Uprchlíci, kteří se nacházeli za Rajhradem v mezinárodním pásmu, byli většinou staří lidé, z nichž někteří trpěli vážnými nemocemi (revmatismus, trombóza). Mladistvým pohyblivějším utečencům se podařilo proniknout do republiky. Vyhoštěné osoby spaly na polích, v příkopech vedle silnice, obaleny různým šatstvem, které měly s sebou. Teprve později měly k dispozici provizorní stan s pitnou vodou, kterou jim dováželi až z dalekého Brna. V táboře u Lanžhotu se zdržovalo 72 lidí, z nichž 36 již dosáhlo věku 50 let. Mimo nich zde pobývalo 29 žen a 8 dětí. Všichni evakuovaní vypovídali, že byli nuceni opustit Břeclav pod nátlakem a hrozbami. Přičemž si mohli vzít pouze zařízení svých domácností. Jednotlivé rodiny si ze svého nábytku utvořily jakýsi srub, který byl chráněn před deštěm stanovým plátnem (dar Pomocného židovského komitétu z Brna). V táboře u Hrušek žilo 12 osob, které obývaly stavení v lese v mezinárodním pásmu. Jejich životní podmínky byly „ulehčeny“ tím, že nemuseli nocovat pod širým nebem. Po intervencích se podařilo docílit toho, aby rodinám bylo umožněno vydávat prostřednictvím četnických a finančních stráží potraviny. Ústředí Čsl. červeného kříže uvolnilo na stravování částku až do výše 6000 Kč.

Všichni utečenci dostali 12. listopadu 1938 prozatímní povolení uchýlit se na čsl. půdu do Ivančic u Brna, kde měli být pod přísným dohledem. Podle britské zprávy se v „zemi nikoho“ nacházelo již v říjnu přinejmenším 700 židovských uprchlíků.

Nacistický režim v pohraničí se chtěl zbavit také romského obyvatelstva, které bezpečnostní orgány vyhošťovaly do republiky. 18. října 1938 dopravilo říšskoněmecké četnictvo 18 člennou „cikánskou tlupu“ Antonína Weinleicha za delimitační čáru u obce Horní Dřevíc. „Pohrozilo cikánům, že se nesmí vrátit a uložilo jim, aby šli do československého vnitrozemí. Pohraniční hlídka SOS zabránila vstupu tlupy do československého vnitrozemí a tlupa táboří nyní u demarkační čáry. Policejnímu správci uloženo, aby vešel ve styk s říšskoněmeckým okresním hejtmanem v Broumově a důrazně jej požádal o umožnění návratu cikánů s tím, že by jinak byla podána stížnost diplomatickou cestou.“ Později se německé orgány snažily přepravit na území republiky padesátičlennou skupinu Romů v prostoru Touškov–Malešice v západních Čechách. Orgány SOS také v tomto případě zabránily jejímu vstupu na československém území.

Po křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 se předpokládal „zvýšený příliv židů z obsazeného území v důsledku protižidovských opatření“. Proto vydalo ministerstvo vnitra podřízeným úřadům pokyn, aby přes demarkační čáru nebyli vpouštěni do republiky židé, kteří neměli ve zbytkovém státě domovské právo. S touto skutečností byla seznámena i říšskoněmecká vláda. O situaci na demarkační čáře informovalo několik zpráv především ze západních a severních Čech. 11. listopadu 1938 dorazil do Milostína na Rakovnicku mimořádný vlak se 40 židy. Kontrolní stanice odmítla transport přijmout a vrátila uprchlíky zpět do odstoupeného území. Na tuto situaci pružně zareagovaly německé bezpečnostní složky a vymyslely jiný způsob vyhoštění. Následujícího dne avizovaný vlak od Sádku nepřijel. Židé, kteří v něm cestovali, byli vysazeni v lesích u demarkační čáry a do Milostína došli pěšky. „Podle jejich výpovědí byli v Žatci vyháněni na ulice a donucováni optovat pro ČSR a potom vyváženi na hranice ČSR.“ Pohraniční orgány, které bránily vstupu do republiky, neplnily rozkazy doslovně. „Neměly jistoty v některých případech, kdy se vedle úředního příkazu musely vyrovnávat i s dalším ohledem, a to lidskostí a pochopením pro strádající.“

K demarkační čáře mezi Postoloprty a Louny přijel transport z Chomutova. Židé byli vysazeni z vlaků a posléze násilně zahnáni na česko- slovenské území. „Jelikož se nejednalo o uprchlíky, byli židé po zákroku styčného důstojníka a okresního úřadu vráceni dnes (tj. 13. 11.) zpět do Německa.“ Současně místní Stráž obrany státu zjistila, že říšskoněmecké orgány chtěly přivést židy zpět na území republiky s řádně vyhotovenými doklady opravňujícími k překročení hranic. „Mimoto židé musí udělati písemné prohlášení, že se dobrovolně stěhují a že se nikdy do Německa nevrátí.“ MNO, Hl. štáb, major Kopecký proto žádal, aby byla urychleně vydána nařízení k „zabránění invaze židů“ do Československa. Vzápětí bylo informováno ministerstvo zahraničních věcí, které posléze intervenovalo skrze vyslanectví v Berlíně.Téhož dne nacisté „vysadili“ na identické místo desítku židů ze severních Čech.

Protože nebyli vpuštěni do ČSR, Červený kříž požádal o revokaci nařízení. Ministr vnitra Jan Černý požadavku vyhověl pouze na dobu 48 hodin, přičemž uprchlíci se zavázali, že neopustí Louny. Začalo vyjednávání s německou stranou o jejich vrácení, které skončilo neúspěšně. 15. listopadu 1938 přijelo z obsazeného území do Plzně 5 židů, kteří měli být po výslechu na policejním ředitelství vráceni, pokud by neprokázali domovské právo na území ČSR. Skupina 14 židů z Karlových Varů byla vyhnána za hraniční závoru na silnici směřující do Kotykova. Po ověřování údajů na plzeňském policejním ředitelství byli dopraveni opět na demarkační čáru, kde je po hádkách převzaly říšskoněmecké orgány. Do Malešic přijelo 14 židů z Říše bez právoplatných propustek.

Z rozkazu okresního hejtmana Michálka byli uniformovanou stráží bezpečnosti přepraveni na nestřeženém místě zpět na území Německa. Obdobné případy se děly na řadě jiných míst. V důsledku nárůstu ilegálních přechodů demarkační čáry zesílily československé orgány ostrahu hranic. Bylo odesláno také několik nót německému ministerstvu zahraničních věcí požadujících zastavení vyhošťování. Došlo i k jednáním s gestapem v obsazeném území.

O to horší byl případ pětičlenné rodiny židovského bankovního úředníka Josefa Metzgera z Kölnu, která, přestože měla osvědčení o československém občanství s domovským právem do obce Lukavec na Pelhřimovsku, nebyla 12. listopadu 1938 vpuštěna do ČSR. Němci celou rodinu opětovně vrátili zpět. Rodina zůstala na pohraniční stanici v Terezíně. Teprve později byla propuštěna do republiky. Úpravy pravidel překračování demarkační čáry (státní hranice) přinesla dohoda o občanství a opci z 20. listopadu 1938. Na základě úmluvy musely být přes hraniční čáru propouštěny i další osoby. (V dohodě bylo stanoveno, že německými státními příslušníky jsou ti, kteří měli 10. října 1938 bydliště v odstoupeném pohraničí a narodili se zde před 1. lednem 1910, resp. jde o manželky či děti těchto osob. Přitom německá vláda mohla vypovědět z pohraničí ty osoby neněmecké národnosti, které podle tohoto principu zůstaly československými státními občany, např. Čechy a židy. Německá emigrace žijící v pohraničí německé občanství zpět nezískávala. Jestliže občané německé národnosti měli do 10. října 1938 bydliště mimo toto území, ale měli zde domovské právo, nabyli německou státní příslušnost. Vystěhování mohla žádat i česká vláda na německých státních příslušnících v republice. Stejně tak pro obě strany platilo, že osoby, které získaly podle dohody určitou státní příslušnost, mohly do 29. března 1939 optovat pro jinou státní příslušnost. Velmi důležité ustanovení dohody spočívalo v tom, že optanti mohli přesídlit do 31. března 1940 do své země, avšak mohli s sebou vzít jen movitý majetek.

Propouštění obyvatelstva „žijícího v obsazeném území přes hranice republiky za účelem trvalého usazení“ upravilo ministerstvo vnitra se zřetelem na československo-německou smlouvu č. 300/38 Sb. na konci listopadu 1938. Uprchlíkům české národnosti neměly být činěny překážky. Přistěhovalci jiné národnosti, židé a Němci, měli být propuštěni, pouze když prokázali československé státní občanství, a to: 1) buď osvědčením o československém státním občanství, jež bylo vystaveno po 26. listopadu 1938, 2) nebo potvrzením zemského úřadu vydaném po 26. 11. 1938, že československými státními občany i po smlouvě č. 300/38 Sb. z. a n. zůstali, 3) opční listinou.

Ty osoby, které nabyly přesvědčení, že na základě smlouvy o občanství a opci zůstaly československými občany, si měly takový doklad opatřit. Komplikace spočívala ve skutečnosti, že posuzování státního čsl. občanství jednotlivců a vydávání osvědčení o něm příslušelo výhradně čsl. vnitropolitickým úřadům. „Nemůže tedy tamní úřad (v okupovaném pohraničí – pozn. J. B.) vydávat zmíněným žadatelům potvrzení pro čsl. pohraniční úřady, aby jim na jejich základě byl povolen vstup do ČSR. Pokud jde o optanty, nebudou do Československa vpouštěni (ani v nutných případech, dokud nebude o jejich státním občanství rozhodnuto).“ Přístup československých úřadů k odmítání uprchlíků nečesko-slovenské národnosti se změnil hlavně po dojednání vystěhovaleckých možností a pod tlakem jednání o britské půjčce (poskytnutí finančních prostředků na jejich emigraci).

Politiku propouštění výhradně československých utečenců obhajoval ministr zemědělství JUDr. Ladislav Feierabend národními a ekonomickými důvody. „Ve světě bylo mnoho těch, kteří nás kritizovali, že jsme dali zavřít hranice a nechtěli pustit do Československa osoby, které unikly z nacistického Německa. Na hranicích se totiž odehrávaly srdcervoucí scény, když československá policie vyvedla přes hranici osoby,které ji ilegálně překročily, anebo když nechtěla dovolit vstup na naše území těm, kdo se tam po úniku z Německa už nemohli vrátit. Tito chudáci žili někdy několik dní v příkopě mezi Československem a Německem a prosili o právo azylu u nás. Naší povinností bylo starat se v první řadě o vlastní občany a o cizí jen potud, pokud nám na to stačily naše slabé síly po Mnichově. Kdybychom byli otevřeli hranice, byli bychom bývali zaplaveni uprchlíky. Přesto jsme povolovali právo azylu v případech hodných zřetele. “Feierabendtu upozorňoval na těžkou situaci uprchlíků, kteří žili několik dní i týdnů v „zemi nikoho“ na demarkační čáře. V provizorních podmínkách tu byli odkázáni na dobročinnost okolí. Země nikoho byla dějištěm řady osobních tragédií – sebevražd a šílenství.

Přístup československých úřadů k jinonárodním uprchlíkům po Mnichovu měl paralelu s jejich reakcí po připojení Rakouska k Říši. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se tisíce židů snažily utéct či byly přímo vyháněny. Všechny evropské státy včetně Československa reagovaly uzavřením hranic a případně zavedením vízové povinnosti vůči těmto uprchlíkům. Dřívější liberální uprchlická politika nejen československá, ale i evropská tak dostávala povážlivé trhliny. Zatímco rakouští židé nebyli do ČSR vpouštěni, neplatilo to o příslušnících české menšiny z Vídně, kteří se do republiky bez problémů dostali. V případě uprchlíků z pohraničí se však jednalo o odlišnou situaci, neboť šlo o (bývalé) československé občany. Nelze však v tomto případě opomíjet dohodu o státním občanství a opci, která byla také uzavřena 20. listopadu 1938. „Československý přístup k židovským uprchlíkům nebyl důsledný a většina z nich nakonec legálně-ilegálně do vnitrozemí přešla".

Oproti původním předpokladům zůstalo ve vnitrozemí stonásobně více demokratických Němců, než bylo původně zamýšleno.

Ministerstvo vnitra v prosinci s ohledem na rostoucí počet přistěhovalců z obsazeného území upozorňovalo, že imigraci nelze bránit. Avšak vzhledem k vzrůstajícímu stavu by se mělo působit na československé příslušníky v okupovaném území, aby prozatím neopouštěli svá bydliště, pokud to nebylo nezbytně nutné, a nevydávali se vstříc nejisté budoucnosti, neboť „při nepřiměřeném počtu uprchlíků na novém státním území jim nemůže být zajištěna existence“. Ministerstvo vyslovilo nerealistickou tužbu, aby příliv uprchlíků byl regulován po dohodě s německými úřady. Každé úřední nařízení má svého realizátora. Tím je skupina, či jednotlivec. Lidský faktor tak může provedení výnosu přesně dodržet, či zapojit lidské cítění a nedržet se přesně litery předpisu. Brigádní generál Otakar Zahálka si stěžoval, že nařízení ministerstva vnitra z 11. listopadu 1938 o nepropouštění židů přes demarkační čáru nebylo dostatečně prováděno příslušnými orgány na hranicích. „Bylo nám hlášeno, že příslušní orgánové (finančníci, celníci, četnictvo i policie) na naší straně postupují nejistě a ne dost energicky, mnohdy naopak příliš benevolentně a dávají se příliš ovládat různými ohledy. Je nutno, aby výkon služby našich pohraničních orgánů podle vydaných nařízení byl velmi rigorózní, neboť jest nežádoucí, aby naše území bylo ještě více zaplavováno cizími živly a tím pobuřováno naše obyvatelstvo.“

Židovský uprchlík K. J. Hahn vzpomínal, jak se právě díky benevolenci příslušníka bezpečnostních složek na hranicích dostal do republiky, přestože se to napoprvé nepodařilo. „Čeští pohraniční úředníci nám nedovolili překročit hranice. Pro nás neexistovala cesta zpátky. Ztuhlí hrůzou jsme se vrátili zpět. Nakonec se skrze známého dostali autem do republiky. Podařilo se mu dostat nás přes hranice, zajisté díky tomu, že nás pustil lidsky dojatý český pohraniční úředník.“

Další případy se odehrály i ve vnitrozemí. Starosta Králova Dvora si stěžoval na ministerstvu vnitra, že okresní hejtman v Berouně svolil na přání ředitele králodvorských železáren k pobytu 13 německých dělníků s rodinami z Trmic u Ústí nad Labem přes nařízení, že Němci měli zůstat ve svých domovech. „Žádáme v zájmu veřejného klidu občanstva, aby toto provokování němectví Pražsko-železářskou společností bylo zakázáno, jinak nelze ručiti za klid našich českých dělníků v úplně českém kraji.“

Komunista Walter Tschapek z Nového Města pod Smrkem popisoval jednání českého četníka. „Když už jsme byli na nádraží, začala maminka na jednoho četníka dotírat, jestli mu nevadí, že nás posílá rovnou do rukou gestapa. Chvíli mlčel a nakonec řekl: Dělejte si, co chcete, nebudu se dívat. Maminka mě chytla a utíkali jsme zpátky do Mladé Boleslavi. Dolanští (u nichž se dříve stravovali – pozn. J. B.) se nás ujali a dokonce mě přihlásili do školy." Jiná německá uprchlice líčila, jak komunistický starosta v Berouně vytáhl její přítelkyni z vlaku a zajistil jí práci v lese. „Během intervencí na venkově se zjistilo, že vracení uprchlíků je bezpodmínečné a neodkladné opatření. Mnoho železničářů, policistů se však zachovalo lidsky a ne málo našich lidí zachránilo.“

Syrového vláda se už na jednání 30. září 1938 usnesla, že „první povinností státu bude opatření existence obyvatelstva vlastní národnosti“, ostatní občany státu tak opomíjela! Tomuto rozhodnutí odpovídaly i další instrukce pro překračování demarkační čáry, přes kterou bezpečnostní orgány propouštěly pouze uprchlíky československé národnosti. Po několika týdnech došlo k modifikaci a uvolnění zábran i pro osoby jiné národnosti, které však měly na území republiky domovské právo, další úpravy přineslo uzavření dohody o občanství a opci v listopadu 1938. Přístup československých úřadů k uprchlíkům jiné národnosti z pohraničí nabýval trhlin především pod mezinárodním tlakem souvisejícím s jednáním o britské půjčce. Po rozboru vracení uprchlíků a vyjasnění kompetence jednotlivých institucí bude nutné nastínit a zmapovat konkrétní problémy, které provázely uprchlický problém, vedle sociální péče o uprchlíky, zařazování osob do pracovního procesu a tvorby pracovních míst, financování a emigrace to byla evidence uprchlíků.

Přestože k migracím z pohraničí docházelo v osmatřicátém roce již od květnové mobilizace, samotná evidence uprchlíků se zaváděla postupně až v průběhu září a souvisela s kvantitativním nárůstem útěků zapříčiněným zneklidněním situace v příhraničí v důsledku henleinovského puče po Hitlerově projevu na stranickém sjezdu v Norimberku 12. září 1938.

Propozice k provádění seznamů utečenců byly součástí obecných předpisů na řešení této otázky, která se považovala za dočasnou do uklidnění poměrů v příhraničí.Po přijetí mnichovské dohody se při nucené repatriaci ukázalo jako nezbytné uvést do praxe přísnější předpisy týkající se policejního přihlašování migrantů (tedy i státních zaměstnanců). Proto Zemské úřady v Praze a Brně vydaly na základě výnosu ministerstva vnitra z 6. října 1938 nařízení, kterým se uváděla v praxi evidence osob, které se po 20. květnu 1938 přistěhovaly na „nynější teritorium“ státu z území připojených k Německu a Polsku. Ti byli povinni přihlásit se na úředním tiskopise do 24 hodin. Neuposlechnutí bylo trestáno pokutou 10 000 Kč či vězením, případně trestem obojím.

Oběžník z 10. října 1938 vymezoval přesněji podmínky těchto záznamů. Jako přihlašovací místa stanovoval státní policejní úřady, pokud vykonávaly agendu přihlašování obyvatelstva nebo v ostatních případech okresní úřady. Všechny osoby, které podléhaly sčítání, směly měnit bydliště jen se svolením úřadů. Jakákoliv změna pobytu byla vázána na příslušné povolení okresního úřadu. Nařízení se netýkalo státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků, neboť jejich přesun byl dirigován od samého počátku evakuace pohraničí.

Přihláška měla dvě části – přihlašovací list a potvrzení. Potvrzení zůstávalo utečencům. Do přihlašovacího archu uváděli jméno, příjmení, den a místo narození, domovskou obec (státní příslušnost), zaměstnání, národnost, náboženství, poslední řádné bydliště a den odchodu, nynější bydliště a den přestěhování a rodinné příslušníky. V poznámce evidenčního listu si úřady zaznamenávaly učiněná pozorování uprchlíků (např. chování v novém bydlišti, spolehlivost, původ apod.) Získaná evidence měla být vedena ve formě kartotéky, a to podle obcí a soudních okresů posledního trvalého bydliště uprchlíků. Vedle toho měl být přehled roztříděn podle obcí „nynějšího“ bydliště. Zohledněna měla být i národnost „lidí bez domova.“

Výnos ministerstva vnitra č. j. 87.566/193 z 21. října 1938 přikázal zavedení statistiky a evidence o pohybu obyvatelstva z pohraničí. Nařízení žádalo od obcí, kde se zdržovalo více než 50 uprchlíků, pravidelně předkládat jejich seznamy. Od té doby byly seznamy utečenců a státních zaměstnanců pořizovány odděleně. Výsledná data měla také pomoci regulovat hustotu přestěhovalců.

V článku „Zjišťuje se, kolik lidí bylo vyhnáno“ z Večerního Českého Slova se upozorňovalo na obtíže, které soupis provázely. Jednak to byla příliš krátká doba na provedení sčítání, tak i neochota některých uprchlíků k registraci z obavy před vyhoštěním. „Zemský úřad měl jistě nejlepší úmysl, aby ústřední úřady měly co nejdříve v rukou přesný doklad o tom, kolik lidí zalidnilo naše zmenšené území a kolik z nich je Němců. Lhůta daná k soupisu se však ukázala jako příliš krátká. I při nejlepší vůli nemohou okresní úřady daný úkol zvládnout. Uprchlíků ze zabraného území je v našich krajích příliš mnoho. Nejhorší je, že při tom se uprchlíci stěhují z jednoho místa na druhé a unikají tak evidenci.“

Jednalo se jak o německé emigranty, tak i německé antifašisty z pohraničí. Text článku neváhal užít apelu na užití tvrdších metod za zjištěním potřebných údajů. „Mnoho lidí se mu různými způsoby vyhnulo. Někteří pomocí příbuzných, jiní díky svým peněžitým prostředkům, umožňujícím jim záměrně měnit místo pobytu. Podporovaných uprchlíků je přes 25 tisíc. Seznamy budou doplněny a bude k tomu použito jiné ráznější formy.“

Nebylo neobvyklé, když se během útěku rodinní příslušníci museli rozdělit. Opětovné spojení rodin se někdy problematizovalo. Ke snadnějšímu získání informací posloužila speciální kartotéka vzniklá při sčítání uprchlíků, která obsahovala údaje o původním bydlišti a současnou adresu pobytu. Pomáhala tak při případném dohledání příbuzných. Ještě na konci října, když obsahovala 43 000 jmen, nebyla úplná, neboť se stále někteří uprchlíci z různých důvodů vyhýbali přihlášení. „Jedním z nich byl strach, že se budou muset vrátit. Že je nazpět dopraví úřady třeba násilím. Ale toho se není třeba obávat.“ Tisk tak vyzýval, aby se lidé přihlásili. „Jsou tedy stále ještě nezvěstní z okupačních front. O mnohé z nich mají jejich příbuzní zbytečnou úzkost. Je nutno se přihlásit a lidé se najdou. Najdou po hrozných dnech utrpení a strádání. Ale právě v novém shledání mohou najít novou posilu pro další budoucnost.

Výše uvedené sčítání se v některých okresech protáhlo také pro nedostatek potřebného počtu tiskopisů, ale i z personálních důvodů i odlehlosti některých míst. První úplná data z Čech a Moravy byla k dispozici k 29. říjnu 1938 a od té doby probíhala hlášení pravidelně. Po zavedení této evidence muselo být každé přestěhování zaevidováno a ohlášeno okresnímu úřadu. V místě původního bydliště měl každý uprchlík přihlašovací list, po přestěhování mu byl vystaven další obdobný list, ale nejprve musel vyplnit žádost o povolení k pobytu a další dotazníky.

Okresní úřady si uvedené informace z lístků ověřovaly v domovských obcích uprchlíků a teprve potom vydaly povolení k pobytu v určité obci. Problémy vznikaly, pokud obec nesouhlasila s usazením uprchlíka. Jeden z dalších oběžníků nabádal ke kontrole přihlášení „dům od domu“ podle výnosu z 21. října 1938, neboť „jak bylo zjištěno, snaží se někteří uprchlíci obstarat si nelegální cestou potvrzení o pobytu před 20. květnem t. r. v obcích uvnitř demarkační čáry.“ Mělo se také sledovat, aby uprchlíci neměnili bydliště jen pro to, aby se vyhnuli přihlašovací povinnosti a jiným omezením. Úřady proto měly přísně trestat ty uprchlíky, kteří se je snažili nelegální činností oklamat. Dotyční běženci měli být ihned po potrestání (peněžitým trestem) dopraveni na demarkační čáru a vyhoštěni do obsazeného území.Na základě výnosu Zemského úřadu v Praze ze dne 18. října 1938 musely obce zkoumat i politické důvody k opuštění území (vztah k republice). Při pochybnostech se lhůta k vydání povolení prodlužovala.

Jednalo se o nařízení „proti nepříznivým účinkům imigrace uvnitř demarkační čáry“. Uprchlíci (i ti již přihlášení) museli od vydání tohoto cirkuláře vyplňovat zvláštní tiskopis tzv. prohlášení.

Údaje uvedené v „prohlášení“ přezkoumaly okresní (policejní) úřady, které tiskopisy utečenců rozdělily na dvě skupiny. Do první skupiny patřily ty osoby, které by při návratu do původního bydliště nebyly ohroženy na životě, do druhé skupiny potom ty osoby, u kterých byly shledány závažné důvody pro opuštění bydliště v okupovaném území či které přenášely do území uvnitř demarkační čáry průmyslová zařízení a hodlaly pokračovat v podnikání nebo byly z hlediska podnikání nepostradatelné. Údaje v tiskopisech patřící do druhé skupiny byly dále i zpravodajsky prověřovány, a to z různých hledisek. Zpravodajské odbočky potom získané údaje předložily zemskému úřadu, který je porovnal se záznamy v prohlášeních. Zemský úřad pak rozhodl, kterým jednotlivcům bude poskytnuto povolení k pobytu, protože je bylo možno pokládat za nepostradatelné, prominentní nebo z národohospodářského hlediska za nepostradatelné. Povolení k pobytu jim bylo vydáno buď do obcí, kam se tyto osoby uchýlily, a to v případech, pokud byly schopny živit se z vlastních prostředků a nebylo proti nim politických námitek, nebo do obcí, v nichž měl být zemským úřadem zřízen tábor pro uprchlíky. Jak je patrno, připadaly sem osoby, které byly odkázány na veřejné zaopatření, nebo zde byly soustředěny před případným vystěhováním do některého cizího státu.

Osobám, u kterých nebyly údaje v „prohlášení“ shledány za závažné, nebylo uděleno povolení k pobytu a vyzvaly se, aby v určené krátké lhůtě opustily území RČS. Celé ustanovení se nevztahovalo na státní zaměstnance a jejich rodiny, jakož ani na osoby, které hodnověrně prokázaly svou příslušnost do některé obce uvnitř demarkační čáry.

K ověření dodatku prohlášení byl vždy nutný úřední doklad. U osob židovské náboženství se vyžadovalo potvrzení Státní úřadu statistického o osvědčení československé nebo židovské národnosti.

Důvody, které v prohlášení uváděli demokratičtí Němci, si byly v mnohém podobné. „Jsem nevěstou vynikajícího funkcionáře strany Deutschdemokratische Freiheitspartei a sama členkou strany. Chovala jsem se vždy státotvorně a občerstvovala a pohostila jsem československé vojsko dne 23. září t. r. ve Varnsdorfu. Musím počítati s tím, že se henleinovci budou chtíti pomstíti na mne pro tuto činnost. Jako svědky uvádím…“

Jedna ze židovských uprchlic popisovala svoji obavu z návratu v důsledku kladného vztahu k republice, což mohla doložit potvrzením sionistického svazu v Praze. „Byla jsem dlouhodobě členkou židovských organizací, tak zejména jsem zastávala po více než 14 let funkci vedoucí židovského hospitálu v Teplicích-Šanově, zúčastňovala jsem se pravidelně všech lidumilných akcí židovských a ženských. Byla jsem vydána v nebezpečí života a můj kladný poměr k československému státu byl všeobecně znám.“ Ověřování probíhalo pomocí policejních složek, což dokládá případ německého sociálního demokrata Alfreda Königa. „Strážmistr Bohuslav Stejskal prohlásil, že Alfreda Königa dříve bytem v Loučkách, okres Děčín osobně zná. König byl předsedou místní skupiny německých sociálních demokratů v Loučkách, kde se pro tuto stranu dost exponoval, jest německé národnosti, avšak loajálním občanem Československé republiky. Pomáhal četníkům, vyzrazoval protistátní činnost SdP, varoval včas před přepadem četnické stanice ve Verneřicích. Při přepadu této stanice byl zajat zároveň s četníky a tlučen. Bylo mu vyhrožováno zabitím a koncentračním táborem.“

Z popisu provádění uvedeného nařízení na Berounsku vyplývá, že do pohraničí bylo odesláno 2000 uprchlíků. 500 osob zůstalo z důvodů ohrožení života při případném návratu na místě. Někteří z nich byli dodatečně přezkoušeni a 21. října 1938 bylo odesláno do pohraničí dalších 45 uprchlíků.194 V kladenském okrese zůstávala v tu dobu pouze část uprchlíků, z nichž bylo 60 osob německé národnosti. „Asi třetina z těchto osob měla u sebe potvrzení, že pomáhala finančním orgánům, četnictvu nebo policii při střežení hranic Československé republiky v poslední době, aneb že s těmito orgány spolupracovaly.“ Ostatní tvrdili, že v případě návratu do obsazeného území by jim hrozila ztráta svobody aneb smrt, avšak ohrožení na životě, případně spolupráci se státními organy nemohli prokázat.

Obecně se v případě nařízení o „zamezení nepříznivých účinků uvnitř demarkační čáry“ jednalo z části v podstatě o jakési „prohlášení“ národní spolehlivosti, kdy se zkoumal vztah k republice, činnost té které osoby v kritických chvílích státu v údobí mnichovské krize. Uprchlíci tak uváděli, jak pomáhali československým bezpečnostním orgánům, vojsku a státu, jaké útrapy zažívali pro svoje přesvědčení či původ od nacionalistických Němců nebo jak jim byla znemožňována existence. Tyto formuláře měly jistou blízkost s podobnými tiskopisy, které vyplňovali němečtí antifašisté ve třetí republice, aby jim byl přiznán status antifašisty a nebyli zařazeni do odsunu. I ve druhé republice úřední ověření a schválení údajů v těchto prohlášeních uchránilo tyto osoby před vyhoštěním do okupovaného pohraničí.

Problémem bylo soustřeďování uprchlíků v určitých lokalitách, zejména ve velkých městech Praze a Brně. Úřady chtěly těmto pohybům zabránit různými předpisy. Tato snaha se vždy nedobrala úspěchu. Koncentrace uprchlíků v Praze přinášela komplikace zejména v zářijových dnech. Svou roli zde totiž hrály vojenské důvody. Považovalo se proto za nutné odsunout uprchlíky z Prahy, neboť jejich přítomnost v hlavním městě by komplikovala evakuaci v případě vojenského konfliktu. Odsun uprchlíků z Prahy se problematizoval a protahoval i kvůli kompetenčním nejasnostem mezi úřady. Zemský úřad nařídil 18. září 1938 Ústřednímu sociálnímu úřadu v Praze, aby příští den provedl odsun uprchlíků z Prahy do politických okresů Ledeč nad Sázavou, Sedlčany a Vlašim.

O dva dny později vojenské složky i politické úřady žádaly, aby do okresů na východ od Vltavy nebyli uprchlíci vůbec posíláni. Odsun se tak pozdržel až do 29. září 1938, kdy do Dolních Kralovic v politickém okresu Ledeč nad Sázavou přijelo místo 600 utečenců o téměř 200 běženců více, což výrazně zkomplikovalo vykonávání péče v důsledku nedostatku potřebných kapacit. Do výše jmenovaných tří venkovských středisek byla transportována jen jedna polovina utečenců, neboť druhá polovina se rozhodla vrátit do svých domovů v pohraničí.

Svoboda stěhování byla dále omezena výměrem z 28. října 1938 v tom smyslu, že byla zakázána migrace uprchlíků do pohraničních okresů, dále do hl. města Prahy a zemského hlavního města Brna. Z tohoto zákazu mohly okresní a státní policejní úřady povolovat výjimky ve zvláštních případech, jako bylo např. přistěhování rodinných příslušníků k sobě navzájem či nezbytnost daného zaměstnance pro vybraný podnik apod. Zákaz se netýkal státních a veřejných zaměstnanců, kteří byli do těchto okresů přiděleni.

Podle velitelství zábranné hlídky 19 Kbely se uprchlíci na konci října 1938 dožadovali vstupu do Prahy. Přičemž jako důvody uváděli: přechodné bydliště v Praze, cestu pro svoje věci, či pro informace na vysoké školy. Často nebyli schopni doložit pravdivost těchto tvrzení. „Odmítnutí některých výše uvedených přání a vracení takových osob zpět se nesetkává se zdarem, neboť cestující se vrátí jen kus cesty, a pak vlakem nebo polními cestami pokračují za vytčeným cílem.“ Presidium policejního ředitelství v Praze upozorňovalo tuto hlídku na skutečnost, že každý případ zadržených osob musel být řešen individuálně podle povahy věci, neboť návrat do Prahy, zejména těch, kteří zde již studovali, nebo měli zaměstnání či domov nezakládal skutkovou podstatu trestného činu.

Ústav pro péči o uprchlíky zakázal stěhování od 3. prosince 1938 do politických okresů Kladno, Semily, Prostějov, Beroun, Praha a Plzeň, které byly už uprchlíky přeplněny. Další přesuny uprchlíků z jednoho do druhého politického okresu se měly dít jen se souhlasem zemského úřadu. Okresní úřady si souhlas vyžadovaly telegraficky. Nařízení mělo jen prozatímní platnost a to do doby než došlo ke zjištění přesného počtu uprchlíků v daných okresech.

De facto platil zákaz stěhování na všechny okresy, neboť k 5. prosinci 1938 byl nařízen nový soupis všech uprchlíků, protože předchozí evidence nezohledňovala sociální a hospodářské aspekty. Současně s tím uložil Ústav pro péči o uprchlíky zemským úřadům v Praze a Brně sestavit seznam okresů s počty uprchlíků, dále kolik uprchlíků jsou jednotlivé okresy schopny přijmout s ohledem na jejich hustotu, hospodářskou povahu a s ohledem na ubytovací poměry. Na základě tohoto soupisu mělo dojít k dirigování (rozptylu) uprchlíků z okresů přeplněných do okresů volnějších.

Těsně před Vánoci 1938 byl potvrzen zákaz stěhování na všechny politické okresy v zemi České z důvodu jejich přeplněnosti. Hlavním motivem však bylo sčítání uprchlíků. Po Vánocích bylo nařízení o zákazu stěhování na všechny okresy uvolněno (platilo stále na zakázané okresy z 3. prosince 1938). Zanedlouho nebylo možné stěhovat se do okresů Poděbrady, Praha venkov, Brno město a Brno venkov. Pouze v případech hromadného transportu mělo být vydáno povolení zemského úřadu.

Kritika omezování usazování uprchlíků se dostala i na stránky novin. „Nezlomily nás kruté dny okupace, jak se mylně předpokládalo. Potřebujeme ještě, aby nás nerozdělila lakota, nevděk a nedůvěra k sobě samým. Není taktní ani spravedlivé, aby se zakládaly rezervace, kde se smí naši lidé z pohraničí usazovat a kde nikoliv. A není také správné, jestliže se činí opatření na ochranu práce ‚domácím lidem‘ a národ se tím rozděluje na ‚domácí‘ a ‚cizí‘.“ Podle sekretáře Ústavu pro péči o uprchlíky PhDr. Jaroslava Šímy se předpokládaný rozptyl zcela nepodařil. Mnozí uprchlíci se stále zdržovali v pohraničních okresech nejen z důvodu nově nalezené existence, ale i pod dojmem blízkosti původním domovům, ve kterých měli majetek či usilovali o návrat. Přispívala k tomu i prvotní opatření k zamezení pohybu uprchlíků. Po vydání tohoto zákazu se lidé usazovali v okresech hned za pohraničními okresy. Přesuny uprchlíků komplikovaly i ubytovací možnosti jednotlivých okresů.

Syrového vláda – její legislativní činnost v otázce migrace, boj s nezaměstnaností a financování péče o utečence

Druhá vláda gen. Syrového, která byla jmenována 5. října 1938 prezidentem dr. Benešem, musela řešit mnoho úkolů vyplývajících z mnichovských ujednání ve složitých vnitřních i mezinárodních poměrech (udržovat kurs koruny, obnovit dopravu demobilizovat milionovou armádu, zajistit fungování zemědělství, vyrovnat se s požadavky Německa). Co se týče její činnosti v uprchlické otázce, věnovala se tomuto problému soustavně. V první řadě vydala řadu nařízení omezujících rozjezd nové pracovní existence uprchlíků ve vnitrozemí, či spíše ho postavila pod kontrolu státních úřadů. Zavedla stop stav státních zaměstnanců a začala připravovat nové pracovní možnosti (pracovní útvary, velké stavby). Některá z nařízení ministerské rady však v sobě ukrývala osten proti jinonárodním utečencům. Předseda vlády se uvážlivě zmínil o uprchlickém problému ve svém projevu v Národním shromáždění v listopadu 1938.

„Musíme se postarati o umístění a práci tisícům a tisícům našich bratrů, kteří ztratili střechu nad hlavou. Musíme prozíravě vyřešit otázku našich emigrantů.“ Vláda se snažila řešit hospodářské problémy zaváděním principů řízeného hospodářství a zvláště centrálního řízení pohybu pracovních sil. Při tvorbě těchto nařízení navazovala na dřívější státní zásahy. Způsob řešení vycházel z kumulace problémů, které vyžadovaly rychlé a operativní přístupy.

Jako první předpis v oblasti omezení zakladatelské činnosti přijala 9. října 1938 nařízení č. 219/1938 Sb. o dočasných omezeních v živnostenském a jiném výdělečném podnikání a o přechodném omezování, zcizování a propachtování určitých druhů nemovitostí. Cílem bylo čelit přílivu živnostníků a pracovníků ve svobodných povoláních. Nařízení se vztahovalo výslovně i na lékaře, kteří mohli měnit svoje působiště za jiné tehdy, když k tomu dostali souhlas okresního úřadu. Ten mohl povolení vydat pouze se souhlasem Ústřední jednoty československých lékařů a příslušné lékařské komory.

Zmíněné regulativy doplnila další vládní nařízení pro oblast služeb a obchodu, kterými se omezovaly podmínky pro jejich založení a rozšiřování. Můžeme proto hovořit o jakémsi numeru clausu v této oblasti, objevila se i další nařízení o usměrňování pohybu pracovních sil.

Ta vycházela vstříc tužbám vnitrozemských podnikatelů a jejich obavám před možnou konkurencí zejména židovských obchodníků. České Slovo pak v tomto duchu psalo: „Zakládání živností je na rok omezeno a bude přísně kontrolováno. Jde o to, aby příslušníci těchto stavů byli ochráněni před přílivem přistěhovalců z okupovaných území a aby byla ochráněna pracovní příležitost pro české lidi nejen v zaměstnaneckých oborech, ale i v živnostech a svobodných povoláních.“

Objevil se zde i protigermánský osten a poukaz na slovanský charakter nového státu: „Nebude trpěno, aby živel, který se podílel na germanizování dnes ztracených krajů a který je odmítán i německým národem, ubíral životní možnosti našim lidem. Této opatrnosti a rozhodnosti je třeba i v takových případech, kde jde o stěhování podniků do vnitrozemí Čech a Moravy. Máme své národní zájmy a nebudeme si ve státě Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusů vedle starostí existenčních vytvářet ještě nové národnostní problémy.“

Mezi uprchlíky byla tato nařízení přijímána převážně negativně a bez pochopení. „Nějaké živnostenské provozování nám hraničářům nepovolují, poněvadž nás stále považují jako cizince.“ Utečenci nebrali v úvahu argument, že ponechání statutu volného podnikání by mohlo vést k pauperizaci vnitrozemských živnostníků a obchodníků.

Ministerská rada přijala 11. října 1938 usnesení, v němž zakazovala další přijímání zaměstnanců do všech státních institucí, ústavů, fondů, taktéž do vojska a četnictva. Zrušeny byly konkurzy na volná učitelská místa, jako rezervoár pro uprchlé zaměstnance z odstoupených území.

Další vládní nařízení se týkala odkladu exekucí a konkurzů na byty a majetek dlužníků, jimž zůstal majetek v odstoupeném území.

V důsledku bytové nouze, způsobené přílivem uprchlíků a státních zaměstnanců z pohraničí, bylo vydáno vládního nařízení č. 228 Sb. z. a n. z 12. října 1938 o mimořádných nařízeních bytové péče, které zakazovalo spojování více bytů v jeden, používání bytů k jiným účelům než k bydlení a zejména umožňovalo nucený pronájem neobydlených místností. Mimoto přikazovalo vlastníkům bytů pronájem neobydlených místností způsobilých k obývání na pokyn okresního úřadu. Obce měly oznámit okresním úřadům všechny místnosti vhodné k pronájmu za byty. Předpis se měl provádět především v místech, kde se vlivem mimořádných poměrů (postoupením území cizím státům) projevil nedostatek bytů pro veřejné funkcionáře, jako státní nebo jiné zaměstnance … zaměstnance veřejných podniků a fondů či majitele nebo zaměstnance podniků dřevařského, živnostenského, zemědělského nebo obchodního v obci a též osob, které měly v obci domovské právo. (Obsahoval také pasáže proti předražování nájemného.) Nařízení číslo 228 Sb. z. a n. pozbylo 21. listopadu 1938 platnosti, místo něj platilo opatření Stálého výboru o mimořádných opatřeních bytové péče číslo 288 Sbírky z. a n. s podobným zněním, avšak z něj byl vypuštěn bod 3 z §3 týkající se osob, které se vystěhovaly z obsazeného území a byly československými státními občany.

Otázky související s bydlením např. pro důstojníky a státní zaměstnance tento předpis stále řešil – ne ovšem trvale. Za předražování nájemného vyměřovala tato nařízení tresty pokutu do 60 000 Kč nebo až půl roku vězení.

Obecné omezení poskytování pracovních míst uprchlíkům ze zabraného území přineslo nařízení vlády č. 244 z 19. října 1938, které s sebou neslo i snahu po přehledu již poskytnutých pracovních míst. Ustanovení nařizovalo podnikům ohlásit okresnímu úřadu všechny zaměstnance, které přijaly po 1. květnu 1938 a kteří měli bydliště či domovské právo v území obsazeném cizí mocí. Od účinnosti tohoto předpisu nesměly být zaměstnány osoby bez svolení okresního úřadu. „Další zaměstnávání těchto osob jest dovoleno toliko se svolením okresního úřadu, který je může dáti v mimořádných případech, když nelze pro tento druh práce získati domácí síly a když není ostatních námitek z hlediska veřejného.“ Odepření souhlasu úřadu pak znamenalo propuštění z práce. Nařízení se týkalo i již zaměstnaných osob.Povolení mohlo být udělováno pouze v případech,pokud nebylo námitek z důvodu veřejného zájmu, a nedostávalo se domácích sil. Nařízení č. 282 z 11. listopadu 1938 požadovalo potvrzení zemského úřadu od osob, které se ucházely o místo ve vnitrozemí a týkalo se i osob přeložených, kterým se nezměnil zaměstnavatel, či těch, jež budou teprve přeloženy.

Připravil : Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 844. publikaci, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 10.3.2025.

Webová stránka : Estranky: